Důstojné rozloučení i s dětmi

Já sama mám dva synky a s prvorozeným jsme si tuto situaci prošli. Je to samozřejmě vždy zcela individuální,nicméně uvědomte si prosím, že mezi dítětem a zvířetem bývá pouto opravdu veliké, komunikují beze slov, na obou stranách jsou otevřená srdce. Myslím si, že o to víc je důležitější být k dětem upřímní  a o to více je potřeba, aby dítě mělo možnost se rozloučit.

Úměrně k věku samozřejmě, divili by jste se, kolik “paseky” dokáže v dětské psychice udělat věta: “Míša byl nemocný, usnul a je v nebíčku”. Každá rodina to má jinak nastavené, já se pokusím nastínit to, co vždy komunikuji klientům..

Nabízíme možnost rozloučení u nás v krematoriu- v případě, že dítě bylo na táboře, vy na dovolené, pak tuto možnost zmiňuji. Často se jedná o první setkání se smrtí, s mrtvým tělíčkem. Pro někoho dost podstatná část z celého procesu rozloučení. Já synkovi (v té době 4roky) vysvětlila, že se s tělíčkem rozloučíme pohlazením a že duše odchází do nebe. Nejlépe je, dítěte se zeptat. Chtěl by ses s Míšou ještě rozloučit, pohladit ho? Nebo se s ním rozloučíš až se budeme loučit doma? Považujeme děti za malé, ale uvidíte, jak moudré v těchto situacích umí být. Pokud dítě není zralé nebo “nejeví zájem”, pak jej zbytečně tomuto obřadu nevystavujte.

LOUČENÍ jako rituál/obřad – čím více se touto otázkou zabývám, tím více jsem přesvědčena o potřebnosti tohoto rituálu. Ten může mít milion podob. Od procházky na oblíbené místo, kde zapálíte svíčku a popřejete duši svého zvířecího přítele šťastnou cestu, posezením doma, kde se zachumláte do jeho oblíbené deky a vzpomenete s láskou na zážitky, které jste spolu měli. Nebo obřad na zahradě, kde můžete společně zavzpomínat na lotroviny a následně zasadit památeční biournu. Je vždy dobré, pokud dítě zapojíme do této “přípravy”. Některé z dětí chce třeba zazpívat oblíbenou písničku, jiné zase namaluje obrázek a ten zakope spolu s popelem. Také jsme s klienty malovali na létající lampiony, které potom pustili do nebe (bezpečnější varianta pustit po vodě). Jedna slečna chtěla jít s urničkou na poslední procházku. Jakkoliv bláznivé se vám to může zdát, pro její “pochopení situace” to bylo očividně neskutečně důležité. Celou dobu jsem ji totiž neviděla plakat. Až když se vrátila ..uvědomila si, že už Árčímu nikdy nebude házet klacky .

Pláč je vcelku důležitý pomocník našich emocí, proto se mu zkuste nebránit. Ačkoliv je to v danou chvíli velmi bolestivá záležitost, je dobré si uvědomit, že odkaz vašeho přítele tu bude stále, ve vašich srdcích. Zážitky, to co vás naučil a vy jeho, společné chvíle to je ta největší a nejcennější památka. Říkejme to i dětem, nebraňme se s nimi mluvit o smrti, nebraňme jim prožít si ztrátu milovaného.

Vám i Vašim zvířecím přátelům pohodu a zdraví.

Zdenka Šlárová